Biochemie destrukce v dětském mozku: alarmující fakta o vyplakávání a dalších výchovných metodách
V moderní společnosti se rodiče často cítí zahlceni a zoufale hledají rychlá řešení. Je to zcela pochopitelné a předesílám, že záměrem tohoto článku není hledat viníky a ukazovat prstem. Žijeme v opravdu náročném světě.
Co je důležité vědět hned na začátku
Různí experti nám dávají návody na to, jak řídit dětské chování, ale skuteční odborníci na vývojovou psychologii a neurovědci varují: To, co je prezentováno jako pomoc pro unavené rodiče, je často pro dětský mozek zničující.
Když například necháváme dítě “vyplakat” nebo se doma odehrávají opakované konflikty a hádky, dítě prožívá hrůzu, agónii a “biochemický armagedon”, který závažně poškozuje křehký vyvíjející se mozek a emocionální aparát, na nichž potom stojí další vývoj úplně všeho.
Představujeme vám to nejdůležitější ze slov předních světových expertů, kteří odhalují, co se skutečně děje pod povrchem "zlobení", “neposlouchání”.
Masivní traumatizace se děje za dveřmi našich domovů
Světoznámý lékař a expert na trauma Gabor Maté to říká zcela otevřeně – na epidemii duševních poruch u dětí (ADHD, poruchy chování, úzkosti) není nic překvapivého. Tyto “poruchy” a “problémové” chování jsou důsledkem přirozených obranných adaptací organismu na stresující prostředí a prožitky. Jsou tedy jinými slovy důsledkem traumatizace dětí od raného věku, o níž vůbec netušíme, že se děje.
Trauma nemusí vypadat „dramaticky“
Když slyšíme slovo trauma, představíme si válku, zneužívání nebo kruté fyzické tresty. Jenže děti lze zraňovat mnohem nenápadněji – přímo v našich domovech, často zcela nevědomky a někdy dokonce s těmi nejlepšími úmysly.
Ani nemusíme používat slovo trauma - nejde o to, co se nám stalo, ale o to, co se stalo v nás - to emocionální zranění, které není vidět. A dítě s tím zraněním a tou bolestí žije a ani neví, že by to mohlo být jinak.
Děti můžeme hluboce zraňovat už jen tím, jak se k nim vztahujeme, jak (ne)rozumíme tomu, co potřebují pro svůj zdravý vývoj, jak na ně (ne)jsme naladění. Emocionální zranění (trauma) vzniká tam, kde dítě nedostává konzistentní laskavou pozornost a kde jeho základní vývojové potřeby ustupují potřebám dospělých nebo společnosti (výkon, poslušnost, disciplína, přehnaný důraz na samostatnost od nízkého věku). Natož když se kolem něj dějí věci jako hádky, napětí, křik, manipulace nebo musí čelit odloučení a samotě…
Citace: Gordon Neufeld
„Tou nejhorší hrozbou, která může dítě potkat – a tím, co způsobuje trauma – je situace, kdy čelí (byť domnělému) odloučení. Děti potřebují neustále zažívat sounáležitost a propojení. A tím nejhorším druhem traumatu samozřejmě je, když hrozbu představuje samotná tato sounáležitost,“ říká excelentní vývojový psycholog Gordon Neufeld, autor i u nás populární knihy Držte si své děti.
Tedy když jsou pro děti nějakým způsobem ohrožující samotní rodiče, pak vlastně zcela závislé a bezmocné dítě nemá kde zažívat bezpečnou lidskou sounáležitost. Z hlediska malého dítěte k tomu stačí frustrovaná, úzkostná nebo unavená maminka nebo přísný tatínek a absence soucitné, naladěné lidské bytosti, která by dítě v tom těžkém podržela. Sourozenci tady nemohou být náhradou, ani jesle nebo odkládání k prarodičům.
Co nikdy nedělat:
1) Vyplakávání a hádky neboli biochemie destrukce
Podle emeritní profesorky psychologie Darcie Narvaez, která provádí výzkumy vlivu výchovy na dětský vývoj už přes 20 let, je jednou z nejškodlivějších metod uspávání vyplakáním (cry it out) a spánkový trénink. Nejde o to, že miminko nakonec přestane plakat. Jde totiž doslova o biochemický útok na malinký, vyvíjející se mozek.
Varování, které by měl slyšet každý rodič
Při spánkovém tréninku (vyplakávání), stejně jako při konfliktech doma malé dítě prožívá existenciální hrůzu (proto pláče) a zvyšuje se hladinu stresového hormonu kortizolu.
“Když zaplavuje malý dětský mozek, pak doslova vypaluje, ničí synaptické spoje. Pokud se to děje opakovaně, udělají se vám v mozku mezery…”
Co to přesně znamená?
Dětský mozek v raném věku překotně roste a vytváří miliony spojení. Kortizol je v malém množství užitečný, ale při masivním stresu z odloučení nebo v hrůze z hádajících se rodičů, kteří by měli být bezpečným přístavem, zaplavuje mozek jako toxická látka, která doslova ‚taví‘ synapse. Synapse jsou mosty, které spojují neurony a umožňují přenos informací. Pokud se tyto mosty ‚spálí‘, vznikají v nervové síti prázdná místa. Dítěti pak později může chybět základní „hardware“ pro zvládání emocí, což se projeví třeba jako ADHD, porucha opozičního vzdoru, poruchy učení nebo o roky později jako deprese, úzkost, závislosti.
Gordon Neufeld k tomu dodává mrazivou poznámku: Když dítě při této metodě nakonec ztichne a usne, není to proto, že by se naučilo spát. Jeho mozek se vypnul v rámci obranného mechanismu, aby přežil neúnosnou emoční bolest a strach. Podobný kortizolový armagedon nastává, když je dítě opakovaně vystaveno napjaté atmosféře doma, je svědkem hádek, násilí, je trestáno, posíláno na hanbu. Malinké dítě v takových situacích prožívá stejnou agónii jako dospělý v hrůzách války.
2) Stop trestání emocí
Zásadní princip
Gabor Maté, Gordon Neufeld a další zástupy odborníků se shodují: Kromě bezpečného vztahu potřebují děti svobodně cítit a prožívat všechny své emoce, ať jsou jakékoli. Emoce jsou jedinečnou a také jedinou cestou k dozrání zdravé lidské bytosti.
Vztek je zdravá emoce, stejně jako strach, pláč, smutek.
Britská dětská psycholožka a terapeutka Kate Silverton vysvětluje, že není nic takového jako “zlobení”. Žádné dítě schválně nezlobí. Ve svém bestselleru “Neposlušné” děti neexistují vysvětluje, že dítě, které se „špatně“ chová, jen navenek projevuje vnitřní bolest nebo stres, který nedokáže pojmenovat (protože ani neví jak na to, ani neví, že by mohlo).
Gordon Neufeld varuje před posíláním dětí „do kouta“ nebo „na hanbu“. Jak už je uvedeno výše: traumatem pro dítě je odloučení. Rodič nesmí narušit “vztahový most” – ten nesmí být ničím ohrožen. Natož aby toto chování a projevování emocí či odporu bylo trestáno. Právě tyto praktiky trestání a zahanbování vedou ke chronickým a škodlivým stavům studu a viny.
Co děti naopak potřebují: Návrat k “přirozenému hnízdu“
Zdravý a odolný člověk roste pouze tehdy, když jsou splněny jeho základní potřeby, které naše společnost často nezná a proto je ani nemůže naplňovat. Jde o prostředí a výchovu, které Darcia Narvaez ve své poslední knize nazvala “Přirozené hnízdo“ (pod tímto názvem vyšla nedávno i v češtině).
Neredukovatelné potřeby pro zdravý vývoj dětí
- Nepřerušovaná pospolitost a propojení: Dítě potřebuje cítit sounáležitost, která není v ohrožení a je nepodmíněná. Znamená to mimo jiné kojení, nošení, společné spaní, citlivou reakci na pláč, citlivé zacházení s jeho tělíčkem.
- Bezpečí pro prožití všech emocí a pocitů: Dítě musí mít možnost bezpečně a bez odsuzování prožít vztek, protest, frustraci, smutek, slzy, lítost, strach, aniž by bylo potrestáno. Pokud dítěti zakážeme cítit, zakazujeme mu růst.
- Hra a čas na odpočinek: Děti nepotřebují být do růstu a vývoje tlačeny. Potřebují čas, prostor a svobodu, aby se mohly učit přirozeně, skrze hru.
- Výchova není o drezuře. Je o vztahu. Jak říká Gabor Maté, mnoho dnešních problémů pramení z toho, že nerespektujeme to, co lidská mláďata potřebují už miliony let.
Autorka: Mgr. Markéta Černoušková, certifikovaná terapeutka psychoterapeutického přístupu Dr. Gabora Maté, jehož 2x pozvala do Česka. Věří, že cesta ke zdravému životu začíná u hlubokého porozumění sobě a potřebám dětí. Dlouhodobě se věnuje tématům raného vývoje, traumatu a uzdravování vnitřních zranění. Skrze své transformativní kurzy, mezinárodní kongresy a individuální práci pomáhá lidem přerušit kruh bolesti, uzdravit emoční zranění a najít cestu k soucitu.
Je zakladatelkou akademie Body Mind Unity, jejímž posláním je šířit poznatky světových expertů do českého prostředí.